Snídaně v parfumerii

… delikatesy pro znalce

Les Voiles Depliees Gato: Portrét kočky, která je někdo

Koncem léta jsem pohledem z okna své kanceláře přišla na zajímavou věc. Většina lidí nevidí ovce, ani když je míjí v těsné blízkosti. Přitom na plácku u pětiproudé vozovky sjíždějící právě zde do hlučné křižovatky působily dvě miniaturní ovce stejně nenápadně jako bedla v láhvi cocacoly. Plácek samý štěrk, žádná pastva, žádný pastýř. Uplynul den a pak dva a u plotu se začalo něco dít. S tajemností vánoční nadílky tam nepozorovaně přibývaly dary. Ovce neměly pastvu, zato spoustu mrkve, jablek olepených vosami, tvrdého chleba a čerstvé vody v prakticky novém skleněném pekáčku, podstrčeném pod vymletým okrajem plotu.

Napětí z hladomoru na plácku opadlo. Jenže… Neviditelných záchranářských skupin bylo na dvě malé ovce příliš, a tak původní dobročinnost sklouzávala v konkurenční boj. Na plotě se hádaly zavěšené cedule, co ovcím dávat a co ne, konkurenční dobročinností agresivně přeškrtané. Po týdnu cedule zmizely, stejně jako úplně nový skleněný pekáček.

To nebyl majitel,“ dozvěděla jsem se na chodbě. „Náhodou jsem tu takhle kolem osmé večer postávala, a tak jsem to viděla…“ Prý se přiřítilo auto a z něj vyskákali ochránci zvířat. Svižně přelezli dvouapůlmetrový plot. V rohu plácku roztáhli plachtu, aby ovce měly aspoň trochu stínu v té srpnové výhni. Dotáhli na plácek kbelík s vodou. Nasypali seno. Zírala jsem. A já podstrkávala pekáček pod vymletým okrajem plotu.

Tím ovšem ochránci neskončili. Následujícího večera přiskákali plachtu lépe utáhnout, neboť plápolala a ovce děsila. Přivezli novou vodu a nové seno. Vyšťourali kompletní kontakt na majitele, včetně mailu a mobilu, prý kdyby se ho chtěl někdo zeptat, co on jako motorkář s těmi ovcemi plnými bodláků zamýšlí. Kdepak na ně s GDPR.

Přesně po dvou týdnech ovce v noci zmizely. Zděšení kolem plácku by se dalo krájet. „Ale ne, majitel je odvezl zpátky na venkov. Měl potíže s tím, že pořád někdo volal policii,“ táhle pronesl hlas na veterinární správě, unavený tím, že kvůli ovcím prý volalo osm až deset lidí denně. „Určitě je tam odvezl, zdědil tam hospodářství, má tam další ovce.“ Takže jsou zpátky doma, hlásila jsem dál. Doma v zapadákově o pár číslech popisných, kde měl motorkář adresu, než si pořídil tu pražskou a než si koupil ten plácek pro garáž, kam vysadil dvě ovce jako trosečníky.

Následujícího dne byl plácek podivně prázdný. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se tam dívat. A proč to vlastně vyprávím? Protože jsem si docela jistá, že Enrico Buccella by se musel dívat taky. Na ovce i na prázdnotu, která po nich zůstala. Gato je o tom celkem jasnou zprávou. Tenhle parfém dělal člověk, pro kterého je zvíře někdo, nikoli něco.

 

Les Voiles Depliees gatto

Komplikovaná a majetnická

Prohlížela jsem internet a hledala fotky, abych ji viděla. Kočku Enrica Buccelly. Ale kdepak, poskrovnu je i pracovních portrétů, kde Buccella postává nad lahvičkami ingrediencí nebo parfémů, fotku ze soukromí s kočkou trůnící na stole nenajdete ani jedinou. Tím se parfém stává její jedinou veřejně dostupnou podobenkou. Ale říká toho o ní překvapivě mnoho. Oproti očekávání totiž Gato není ten typ vůně, kdy si představíte načechraný pižmový kožíšek, hebké měkko a dál nic. Je to mnohem spíš vůně kočičí osoby v tom kožíšku. Osoby komplikované a poživačné. Majetnické, protože se samozřejmostí okamžitě zabere prostor od stěny ke stěně.

 

Les Voiles Depliees Gato

Foto Flickr, ArTeTeTrA

Kdepak gurmánská jednotvárnost

Poživačnost je efektem neobvyklého gurmánského tónu ve vůni. Je sladký, ale spíš po anýzovce s becherovkou. Tím je ostrý a určitě ne náhodou, protože číča má v tom chumlu chlupů pořád dost zlé drápky. Anýz ve složení nenajdete, je to hříčka dojmů. Když se nakloníte až docela blízko ke kůži, ucítíte avízovanou lesní jahodu a bergamot. Naberte je nosem a táhněte nahoru a uvidíte, co se stane. Se stoupáním se proměňují, marinují a kvasí, až je z nich – likér. Tohle prolínání kvasících jahod, bergamotových drápků a také nedůtklivého jasmínu v pozadí přichází i samovolně, ve vlnách, a vytváří jakýsi neklid pod povrchem. Jen jakýsi, protože likéru je jen kapka a vsákne se do krémového pudru, v této fázi velmi sladkého a sypce nakypřeného. Co je podstatou pudrokrému, se ukáže až pozdě večer nebo druhý den, to podle toho, kdy jste vůni použili. Jsou to pryskyřice, především máslový benzoin a pak suchá směs dřevitého a minerálního prachu s vanilkou. Sladkost je teď už minimální a vůně – i kočka – tak získává solidně vyrovnaný charakter. Z Gato se stala hřejivá dřevitá orientálka se stále ještě ostrým bergamotem a dozvukem kvasící jahody.

Nemusíte být právě fanoušky intenzivně sladkých gurmánských vůní, aby vás Gato zaujala. To podstatné totiž je, že se Buccellovi povedlo vyhnout se jednotvárnosti tohoto typu parfémů a obejít se bez pačuli i moučkového cukru s ovocnou příchutí. Jeho verze nabízí víc fantazie a změn a vešla by se do ní i tichá dramata kočičích snů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d bloggers like this: